Elemir: Já jsem pocitově spíše Anglán, mám vnitřně pocit, jako by to povahově byl můj druhý domov, takže bych zůstal na evropské půdě, ale trochu odstrčené od zbytku Evropy kanálem La Manche Co se týče doby, tak bych se asi moc neposouval, jen bych asi chtěl zažívat jako náctiletý osmdesátá léta, ne jako dítě. Samozřejmě je to se všemi riziky. Člověk si sní, co by tam všechno dělal a přitom by mohl spadat do totálně chudé třídy a vymetat ulice. A nebo by se mi líbila ta doba závěru kolonizace, nějaký rok třeba 1900, jenže to bych si zase pak zažil obě války a to bych nerad. Jinak co se týče Alexandra Velikého....tohle už je opravdu daleká historie a myslím, že tam už paměť národů nesahá,že by z toho měli nějaké komplexy, že se tama kdysi prohnal, jelikož ty říše, které dobýval už tam dávno nejsou. Jako se mnou v tomhle bude těžká debata, protože podle mě každý, jak tu žijeme, by měl podle mě fandit tomu svému a ctít vlastní kořeny, nikoliv tolerovat kulturu, která se k nám chová nepřátelsky a soucítit s ní jen proto, že jí to kdysi v historii natřel někdo z Evropy tak, že si nějakou dobu ani neškrtla. V podstatě jsme v důsledku toho byli uchráněni. Historie je o boji kdo z koho. Co se týče nechtění naší kultury u nich, tak když jsem třeba tak pročítal Agáthu Christie, kdy psala o době, kdy byl podle mě svět ještě normální, tak se dost zabývala Bagdádem a celkově Irákem pod správou Britů a popisovala tamní život, který se od toho našeho o moc nelišil a ženy se tam chtěly parádit stejně jako ty naše, kopírovat evrospkou módu a podobně. A to už pomalu není o kultuře, ale o přirozenosti a samozřejmě tamní macha to moc nechtějí, protože by se o ženy museli snažit, ne je jen zafačocvat a násilím si přivlastnit. Dost je otázka, kdo tam ten náš životní styl chce a kdo ne. Utlačovaní by jej brali hned. Ti, co tam mají navrch, protože je tam kulturně tolerováno násilí, jsou samozřejmě proti. |