Vždy, když se mně někdo zeptá, co pro mně znamená RPG, co je tím důvodem, proč hraji hry, tak se mi vybaví následující:
Zamyslete se, co je podle vás znakem kvalitní počítačové "hry na hrdiny". Tabulky se statistikami? Záplava questů? Medovina tekoucí proudem? Ženské postavy s naddimenzovaným poprsím? Tohle všechno mnoho současných RPG nabízí, ale nic z toho nedělá dobrou hru. Pudlovo jádro ale dřímá někde jinde, ve zdánlivě banálním detailu- rozhlížení se. Pořádné erpégéčko totiž poznáte ve chvíli, kdy se vám v něm chce rozhlížet. Vylézt na kopec a rozhlédnout se. A když není kopec, tak na nejbližší věž, střechu stodoly, stožár plachetnice, nebo otevřít mapu a kochat se neprobádanými oblastmi., kde možná číhají nepřátelé o dvacet úrovní silnější, ale VY se tam jednou dostanete, to dá rozum. Ale nejde jen o technickou možnost rozhlédnutí se, ať už kamerou v pohledu první, nebo třetí osoby, izometricky, nebo z ptačí perspektivy. Důležitá je ta chuť a chuť se rozhlížet nevykřeše ani sebelepší engine, když do něj autoři nenasypou poctivý virtuální svět.
Text (mírně upraven): Lukáš Grygar, Level 135, úvod recenze GODS, Lands of Infinity
Zkrátka hra musí mít tu správnou atmosféru, ze hry musím také mít pocit komplexnosti, chuť objevovat nové a nové věci (nepřátele, kouzla, příběh, dovedosti, lokace), Musím zapojit představivost a fantazii. Když dnes hraji MM II tak fantazie a představivost maká naplno (a značně mi přidává na "obavách"- budu mít dostatečně silnou partu?, neztratím se v dungeonu? Vyřeším všechny problémy? logické hádanky? Navíc se rád kochám prostředím hry, jen tak se toulám krajinou (proto si mi tak líbil Oblivion). Mám rád starou VGA grafiku - která (na rozdíl od dnešního 3D umožnovala mnohem "umělečtější" dojem (podobně jako obyčejná fotka versus olejomalba). |